Z východu na západ - den 10. POSLEDNÍ

Dnes se Vary probudili do plačtivého počasí. Mrzutě jsem vykoukl z okna a přitáhl peřinu až pod bradu, no fuj, nikam nejedu. Naštěstí za mě rozhodla paní na recepci, která nás nekompromisně před desátou vykopla z pokoje. Vypadalo to jen na jemný občasný deštík, alespoň jsem si to tak přál.. Po vydatné snídani jsem se začal chystat na cestu a zvažoval, zda si vzít pláštěnku nebo to zvládnu jen s mikinou a pojedu opět nalehko. Chvíli jsem se dohadoval se supportem, ale nakonec, když došly argumenty, mi bylo nařízeno, abych si jí vzal. 



 

Do cíle mi zbývá okolo stovky kilometrů a to je otázka dne - zda to ujet dnes na jeden zátah nebo si to rozdělit na dva dny. Přirozeně je volba jasná zvládnout to ještě dneska a zbytečně to neprotahovat. 

 

Na cestu se mi samozřejmě nechce, když prší a motivace už moc nezbývá, ale co se dá dělat, přece nebudu za trotla, který to vzdá před koncem. Projíždím vřídelní kolonádou, kde potkávám filmaře natáčet nějaké scény. Normálně bych určitě zastavil a okukoval jejich práci, páč jsem filmový nadšenec, ale dnes se snažím jen projet tak, ať jim nezkazím nějaký záběr. Ach jo. Karlovy Vary dobře znám, nějakou dobu jsem bydlel v Lokti, a tak jedu rovnou po paměti směr Svatošské skály. Cestou ve Dvorech dělám virtuálku a okolo závodiště pokračuju dál přes nějaké ty kešky. 

 

O Svatošských Skalách jsem slyšel už v minulosti, ale nikdy nebyl čas a prostor je také navštívit. Dnes jsem zde byl poprvé a musím říct, že je to úžasné místo, které každému vřele doporučuji. Odlovil jsem zde Earthku a pokračoval parádní stezkou do Lokte.

 

Loket je další mou srdcovkou. Poprvé jsem tu byl před 36 lety a od té doby jsem se sem pravidelně vracel. Tady bydlel můj děda a tak jsem při návštěvě města vynechal všechny geocachingové aktivity a cíleně se jel podívat na místo, kde byl jeho domek. 

 

Jak jsem byl nostalgicky zabraný do návštěv mých oblíbených míst, úplně jsem zapomněl pořídit si unikátní fotečku hradu. Když už jsem se vzdaloval podél Ohře směr Sokolov, tak už jsem marně hledal nějaké místečko, odkud by stálo za to tuhle dominantu vyfotit a tak jsem zase bez obrázku, leda že bych sáhl do archivu a vytáhl nějakou pěkně zasněženou - ta se sem bude hodit :D

 

Absolutně jsem netušil, jak pohodová a hlavně pěkná je cesta okolo řeky do Sokolova, opět potkávám vodáky, kteří stejně jako já jsou už promoklí na kůži. Po krásné cestě přírodou přijíždím k autobusáku. Vracím se z krásné naturální do čistě “Sokolovské” reality, tak šlápnu do pedálů a pokračuji dál na západ. 

 

Někde u Citic, když projíždím kolem elektrárny Tisová, si začínám uvědomovat, že je mi docela zima, páč navzdory Markétě mám na sobě jen kraťasy a tričko bez mikiny a přes to jen šusťákovou vojenskou pláštěnku. Ta mi moc nezahřeje. Hlavou mi lítá, jestli to radši dneska nezapíchnu v Šabině, kde máme event, a nedám si radši grog nebo svářo. 

 

U Kynšperka nad Ohří už mi to vážně v tomhle pos…. počasí nebaví a tak začínám podle Google mapy zjišťovat, kde bloumá můj support. Shodou okolnosti je Markéta cca 300 metrů přes řeku ode mě. Hned ji volám, abych se mohl převléknout do suchého a teplého oblečení, i když se to neobešlo bez zbytečného upozorňování “Já jsem ti to říkala!”. I když reptá, tak mě nemusí dlouho přemlouvat a už mířím na oběd do nedalekého pivovaru. 



 

U Zajíce se skvěle napucnu, dám pivko dvě, a pak se mi už samozřejmě do deště nechce. V duchu si říkám, že snad mi někdo pomůže a to kolo před pivovarem třeba zcizí a já budu mít výmluvu…..jenže kolo tam na mě čekalo, navíc úplně mokré. Hadrem utírám kolo, ještě tady a pak ještě tam, už je skoro jako ze servisu, a tak páč už nemám do pucovat se velice nerad dávám na další část cesty. Déšť sílí a je to velice nepříjemné, pořád nechápu, jak je možné být durch pod pláštěnkou. 

 

Ve Františkových Lázních opět uvažuji o konci dnešní etapy a tak abych měl čas na rozmyšlení odlovuji několik krabiček. Jenže mám dobrý čas a je to škoda zapíchnout někde v hospodě u piva a zítra s těžkejma nohama pokračovat zase v dešti.

 

Cesta z Varů do Františkových lázní byla super - víceméně pořád po parádních cyklostezkách okolo Ohře. Jenže dál se začíná terén zvedat, nohy dostávají zabrat a cesty pro bikery se mění na normální silnice. V Hazlově si volám s Markétou - ta zjišťuje, zda to dnes chci dojet až do konce - odpovídám, že nevím. Konec je relativně blízko (24 km vzdušnou čarou), ale jsem úplně mokrý, unavený a vůbec a tak čekám na impuls to zabalit  od mé drahé polovičky. Bohužel se nedostavil. Vůbec mě nepřemlouvala :D Do pytle! No co, pokračuji dál.

 

To jsem ještě netušil, jak dramatický konec mě čeká. Jel jsem z posledních sil. Cesta už byla vyloženě nahorů dolů a nohy už se bouřily. Cedule Aš mě utvrdila v tom, že to dnes musím dát, že už to je jen kousek a zítra si odpočinu a budu vegetit. Projíždím městem a nabírám směr nejzápadnější bod. U dopravní značky Zákaz vjezdu motorovým vozidlům se podívám  do GPSky a ta slibuje vzdušnou čarou už jen 6 a půl kilometru. Věřím v přirozenou inteligenci supportu, že najde nějaké bližší místo, kam bude moct dojet a počkat na mě, abych nemusel zpátky, páč už toho mám plné zuby.

 

Tak a jedem do finále. Celý mokrý až na trenky, z rukávů mikiny mi po rukách teče voda, v botách rybník si to šinu nahoru a zase dolů po štěrkových cestách, kde při sjezdech není nouze o adrenalin, párkrát jsem se krásně zabořil do koleje a ještě jsem si před cílem málem nabil držku. Asi 3 a půl kilometru před cílem mě napadá zavolat Markétě a domluvit se, kde mě vyzvedne po dojezdu. Vytahuji mobil, snažím se ho zapnout a nic. Nefunguje, je úplně mrtvý ani ťuk. Asi je taky promočený, tak se ho snažím zachraňovat úplně mokrýma rukama, otírám ho a nic. Tak to je v prdeli. Přemýšlím, co budu dělat, když nevím, kde mám support a support neví, kde má mě. Říkám si, že cíl je známý a tam teoreticky bychom se mohli potkat. Takže jedu dál směr West.

 

Blížím se k bodu, kde je z cyklostezky 2058 odbočka na nejzápadnější bod ČR. Rozhoduji  se pokračovat, třeba tam moje drahá polovička už bude, přece by si nenechala ujít tuto významnou chvíli. Jak tak absolutně zmoklý a z posledních sil jedu směr západ, pořád mi hlavou lítá, co budu dělat, když tam nebude. Kde ji budu hledat? Vrátit se do Aše? To je nesmysl, tam ji nenajdu. Tak jsem si to vůbec nepředstavoval, chtěl jsem dorazit do cíle, udělat slavností foto a mít radost. Místo toho to vypadá, že odlovím nejzápadnější keš ČR a ani pitomou fotku mít z toho nebudu.

 

Asi kilometr před cílem mě všechny chmury dohnaly a otáčím to. Říkám si, že mám přece den náskok, a tak se holt zítra potupně vrátím ten poslední kilometr dokončit. Hlavní je teď se spojit nějakým způsobem s Markétou, ta už musí mít taky strach, co se mnou je, když se mi nemůže dovolat a ani nevidí mou polohu. No jak ji znám, už alarmuje záchranné složky ČR a vrtulník právě vzlétl. 

 

Šlapu do kopce ke hřbitovu, negativní myšlenky převládají nad pozitivními, mám toho plné brejle a vlastně ani nevím, jak se dostanu na event v Šabině, který začíná už za dvě hodiny. A najednou vzplanula jiskřička naděje. Přímo u starého hřbitova stanuje několik týpků. Žádám je o pomoc a jejich telefon, abych si mohl zavolat, ale jejich reakce mě fakt překvapí.

“Chcete zavolat support?”, ptá se jeden.

“To bílý auto?”, ptá se druhý.

“S ještěrkou na boku?”, přidává se třetí.

“GEO fashion?”, pokračuje další.

Horlivě přikyvuju.

“Čeká tady na tom kopečku.”, oznamuje zase ten první.

SUPER. Poděkuju a mažu nahoru a jen doufám, že tam Markéta bude a neodjela mě hledat jinam. Byl jsem radostí bez sebe jak malej kluk, když jsem tam auto našel i s Markétou. Když mě viděla, tak ji taky spadl kámen ze srdce, vynadala mi a začala sušit můj telefon. Naštěstí nezazmatkovala a čekala na nejvhodnějším místě. 

 

Do konce mi chyběl kilometr, když jsem to otočil, teď mi GPSka ukazovala 2,7 km vzdušnou čarou. Půjčuji si manželčin telefon a vydávám se zpět. Mokré kořeny mi brání v jízdě, kolo mi párkrát podklouzne, že se div nevysekám, poslední metry skrz lesík mého oře tlačím, ale jakmile už jdu podél potůčku tak tuším, že se cíl blíží, jelikož vím, že nejzápadnější bod je na soutoku dvou potůčků. Už vidím lesní posezení a vzápětí i hraniční kámen. Po deseti dnech a 782 km cesty jsem dorazil do cíle. Dnes skutečně unavený ale šťastný, že jsem svou cestu zdárně dokončil, si užívám už i to protivné počasí a pořizuju pár fotek.

 

Cestou zpět ještě musím samozřejmě navštívit keš WEST, pár keší ze série Schengen, na moment si jen odskočím podívat na Most Evropy a už chvátám směr auto, abychom to na ten dnešní event vůbec stihli. 

 

Celková délka etapy byla dnes cca 101 km.

<<< 9. den

 

Zajímavé keše

Načítám, prosím vydržte...

Přihlášení

Souhlasím

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte. Více informací